Strach z vesmíru může podnítit konspirační teorie, varuje vědec

Na Zemi je mnoho domácích problémů, ale stále je čas obávat se špatných věcí přicházejících shora. Tím nejnovějším je asteroid 2024 YR4, který by mohl být „zabijákem měst“, pokud v prvních letech příštího desetiletí zasáhne hustě obydlenou oblast naší planety.

Pravděpodobnost, že se tak stane, se nyní odhaduje na 0,001 procenta. Po loňském objevu asteroidu však nastal krátký okamžik, kdy odhadované nebezpečí přímého zásahu překročilo jednoprocentní hranici komfortního rizika. Pokud se chceme vyhnout cestě dinosaurů, je třeba se o planetární obranu starat. Existuje však mnoho dalších věcí, které by nás mohly zabít, včetně klimatických změn a válek.

Co tedy na vesmíru upoutává naši pozornost? A jak nás tyto obavy ovlivňují – jednotlivce i společnost?

Z dlouhodobého hlediska nás zasáhne něco velkého, pokud to nedokážeme přesměrovat. Odpovědnost za přípravu začíná na nás. Příprava však s sebou nese i rizika. Daniel Deudney, profesor politologie na Univerzitě Johnse Hopkinse v USA, varoval, že technologie používané pro planetární obranu mohou nejen odvádět asteroidy od Země, mohou je také nasměrovat k Zemi jako nástroj vojenského konfliktu.

Jak vysvětluje ve své knize Dark Skies (Temné nebe), Deudneyho řešením je zvrátit, regulovat a vzdát se většiny našich lidských aktivit ve vesmíru na několik příštích století. Čím více budeme ve vesmíru podnikat, tím větší je podle něj pravděpodobnost, že státy skončí v katastrofickém konfliktu. „Zabránění civilizační katastrofě a vyhynutí druhů nyní závisí na tom, zda rozeznáme, co nedělat, a pak zajistíme, aby se to nedělalo,“ píše.

Nakonec tvrdí, že vesmírná expanze přišla příliš brzy a my musíme tento proces zvrátit, dokud nebudeme připraveni. Přesto si myslí, že určitou formu planetární obrany můžeme stále potřebovat, ale že ji lze omezit. Odklad na staletí je však nepravděpodobnou možností. Pravděpodobnost zásahu asteroidem může být příliš vysoká. A politický zájem na vesmírné expanzi je v tuto chvíli nezvratný. Strach z vesmíru rostl společně s vesmírnými programy. Obavy ze zásahů asteroidů a přílišné militarizace se opírají o hlubší obavy z vesmíru jako neznámého. Zároveň se však opírají o obavy ze sebedestruktivní stránky lidstva.

Obě obavy jsou velmi staré. Jeden z našich nejstarších dohledatelných lidských příběhů, příběh o vesmírném lovu starý nejméně 15 000 let, je kombinací obou. Domorodá laponská verze, která se dochovala ve Skandinávii, popisuje, že velký lov na obloze se zvrtne, pokud lovec netrpělivě vystřelí šíp, který mine svůj cíl a omylem zasáhne polární hvězdu. Tím by se baldachýn noční oblohy zřítil na zem. Opět se zde rozplývají obavy z chybného lidského počínání a hrozby shůry.

To můžeme vidět v moderních technologicky podmíněných obavách, jako je UFOlogie. Někteří zarytí věřící v UFO se obávají nejen nepřátelských návštěvníků, ale i tajné spolupráce vědců na Zemi, případně celého spiknutí s cílem utajit pravdu před veřejností. Bez víry ve spiknutí s cílem potlačit důkazy se celá myšlenka rozpadá. Ale bez víry, že se z vesmíru skutečně něco děje, se konspirace nemá čeho obávat. Strach z vesmíru je nezbytnou součástí tohoto obrazu.

Tuto myšlenku v nedávné době výstižně vystihl čínský autor science fiction Cixin Liu, který přirovnává vesmír k „temnému lesu“, v němž se před sebou snaží ukrýt mimozemské civilizace. To vše předpokládá něco jako mentalitu bunkru, přílišné oddělení Země a vesmíru nebo nebe a země. To je něco, co jsem označil jako pozemskou zaujatost. Tento předsudek umožňuje, aby se vesmír jevil jako hrozivý vnějšek, a ne jako něco, čeho jsme i my součástí.

Cizí viry

Zdůvodnění takového strachu se mění a neomezuje se pouze na asteroidy, mimozemšťany, meteory a válečné konflikty. Existuje dokonce teorie, že viry pocházejí z vesmíru. Když se skeptici COVID vydali hledat nápad, který by vysvětlil, proč je nošení masek zbytečné, mnozí z nich narazili na obskurní teorii, kterou v roce 1979 sestavili astrofyzici Fred Hoyle a Chandra Wickramsinghe.

Tato dvojice měla nakonec dobrý nápad, na který navázala nápadem špatným. Dobrá myšlenka spočívala v tom, že komponenty pro vznik života mohly pocházet z vesmíru. Špatná myšlenka spočívala v tom, že přišly již hotové, zformované, jako viry a bakterie, a že stále přicházejí. Podle této teorie byly známé pandemie z minulosti (např. smrtící pandemie chřipky v roce 1918 a dokonce i epidemie ve starověku) zřejmě důsledkem virů z vesmíru a nemohly být výsledkem přenosu z člověka na člověka – a už vůbec ne od bezpříznakových nosičů.

Verze COVID zahrnovala výbuch meteoru nad Čínou.

V jednom rozhovoru Wickramsinghe prohlásil, že „kus tohoto bolidu obsahující biliony virů COVID-19 se z něj odlomil při vstupu do stratosféry“ a uvolnil virové částice, které pak byly přeneseny převládajícími větry. Tato myšlenka ilustruje způsob, jakým jsou obavy z vesmíru využívány k vyvolání obav z lidských selhání nebo pochybení. Skepse COVID se od té doby dostala až do Bílého domu.

Obavy z vesmíru se však dají využít i ke kritice těch, kteří jsou u moci. V naší době jsou využívány k podněcování narativů o miliardářích se soukromými vesmírnými plány a přístupem k prezidentovi, bohatých vesmírných turistech a ještě bohatších potenciálních kolonizátorech Marsu a dalších oblastí. Je to lákavé vyprávění, které však vnímá Zemi jako uzavřený systém, jenž by se neměl otevírat vnějšku.

Možná se na určité úrovni bojíme samotného vesmíru. Rozhodně máme přehnaný pocit naší pozemské oddělenosti od něj. A jsou některé konkrétní věci, kterých se skutečně máme důvod obávat. Existuje však také riziko, že se strach z vesmíru může spojit s podezíravostí vůči vládám, což nás vede k přijetí konspiračních teorií jako způsobu, jak sloučit různé druhy obav do jediného, zvládnutelného souboru přesvědčení.

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: theconversation.com, sciencealert.com, theconversation.com (2)