Nová studie zpochybňuje zavedené teorie o rané historii Měsíce. Vše se pravděpodobně odehrálo jinak

O původu Měsíce se v průběhu let vedla nejedna vědecká debata, ale v poslední době se zdá, že jsme dospěli ke shodě. Před miliardami let do Země narazilo těleso o velikosti Marsu, jehož úlomky se spojily v Měsíc.

Nově vzniklý Měsíc se během následujících eónů pomalu vzdaloval od Země, ale nová studie naznačuje některé překvapivé nuance v přijatém modelu.

Podle současné teorie se Měsíc zformoval přibližně před 4,5 miliardami let, krátce po zrodu Sluneční soustavy. Začalo to mohutnou srážkou rané Země s protoplanetou velikosti Marsu zvanou Theia. Náraz vyslal na oběžnou dráhu kolem Země úlomky, které se nakonec spojily a vytvořily Měsíc. Pro tuto teorii existuje řada důkazů, především složení zemského pláště a měsíčních hornin.

Většina oblaku trosek se usadila zpět na Zemi, velká část vytvořila Měsíc, ale část byla vyvržena ze soustavy Země-Měsíc. V článku, jehož autorem byl nedávno Stephen Lepp a jeho tým z Nevadské univerzity, zkoumali dynamiku materiálu vyvrženého při dopadu.

Krátce po vzniku Měsíce obíhal kolem Země ve vzdálenosti asi 5 % jeho současné hodnoty (průměrná vzdálenost – 384 400 km), ale pomalu se vlivem slapových jevů mezi Zemí a Měsícem vzdaloval do současné výšky. Jeho povrch tvořilo z velké části roztavené magma, které postupně chladlo a tuhlo a vytvořilo nám známou kůru, plášť a jádro, které vidíme dnes.

Těžké bombardování poznamenalo měsíční povrch impaktními pánvemi a krátery a sopečná činnost vedla k pomalému vzniku měsíčních moří. Oběžná dráha Měsíce kolem Země se ustálila na mírně eliptické dráze s excentricitou 0,0549. Není to dokonalá kružnice a pohybuje se ve vzdálenosti 364 397 km až 406 731 km od Země. V počátcích systému Země-Měsíc nebyla soustava tak stabilní a částice v akreujícím Měsíci měly více nevyzpytatelné cesty.

Jedním z pojmů, který popisuje vývoj oběžných drah, je uzlová precese (kdy se průsečíky oběžných drah pomalu pohybují po dráze). Existují dva typy a první se týká situace, kdy částice na dráze pomalu precesují kolem vektoru momentu hybnosti soustavy Země-Měsíc.

Druhý případ nastává v okolí vysoce excentrických dvojhvězdných systémů, kdy je sklon obíhajícího objektu velký. Částice precesuje kolem vektoru excentricity dvojhvězdy. Vezmeme-li v úvahu Zemi a dráhy částic v oblaku trosek, jak se začal formovat Měsíc, byly by takové popsané dráhy nestabilní.

Tým ukázal, že ze všech možných oběžných drah částic jsou nejstabilnější ty po polárních drahách. Šli dále a ukázali, že existovaly kolem binárního systému Země-Měsíc i po vzniku Měsíce. S tím, jak se vzdálenost Země a Měsíce pomalu zvětšovala v důsledku slapových interakcí, se oblast prostoru, kde mohly existovat polární dráhy, zmenšovala.

Dnes, kdy je Měsíc v současné vzdálenosti od Země, neexistují žádné stabilní polární dráhy, protože převládá nodální precese poháněná Sluncem. Tým dospěl k závěru, že přítomnost materiálu na polárních oběžných drahách může být hnací silou růstu excentricity binárního systému, jako je Země a Měsíc. Pokud by se významné množství materiálu ocitlo na polární dráze, pak by se excentricita systému Země-Měsíc zvýšila.

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: onearabia.me