Poslechněte si děsivý zvuk z černé díry, který zachytila NASA

NASA vytvořila podmanivý zvukový klip zvukových vln vycházejících ze supermasivní černé díry vzdálené 250 milionů světelných let.

Černá díra se nachází ve středu kupy galaxií Perseus a akustické vlny, které z ní vycházejí, byly transponovány o 57 a 58 oktáv nahoru, takže jsou slyšitelné lidským sluchem. Výsledkem (níže), který NASA zveřejnila v roce 2022, je jakési nadpozemské (samozřejmě) vytí, které, pokud máme být upřímní, zní nejen strašidelně, ale i trochu naštvaně.

Bylo to poprvé, kdy byly tyto zvukové vlny extrahovány a slyšitelné. O co tedy jde? Možná nejsme schopni slyšet zvuk ve vesmíru, ale to neznamená, že tam žádný není. V roce 2003 astronomové objevili něco skutečně ohromujícího: akustické vlny šířící se velkým množstvím plynu obklopujícího supermasivní černou díru v centru kupy galaxií Perseus, která je nyní proslulá svým strašidelným kvílením.

Při jejich současné výšce bychom je neslyšeli. Vlny obsahují nejnižší tón ve vesmíru, který kdy lidé zaznamenali – hluboko pod hranicí lidského sluchu. Díky této nedávné sonifikaci se však podařilo záznam nejen zvednout o celou řadu oktáv, ale také přidat k tónům detekovaným z černé díry, takže si můžeme udělat představu, jak by zněly, kdyby se rozezněly mezigalaktickým prostorem.

Nejnižší tón, který byl identifikován již v roce 2003, je béčko, něco přes 57 oktáv pod středním céčkem, při této výšce je jeho frekvence 10 milionů let. Nejnižší tón detekovatelný člověkem má frekvenci jedné dvacetiny sekundy.

Zvukové vlny byly extrahovány radiálně, neboli směrem ven ze supermasivní černé díry ve středu hvězdokupy Perseus, a přehrávány proti směru hodinových ručiček od středu, takže můžeme slyšet zvuky ve všech směrech od supermasivní černé díry s výškou 144 kvadrilionů a 288 kvadrilionů krát vyšší, než je jejich původní frekvence.

Výsledek je děsivý, podobně jako mnohé vlny zaznamenané z vesmíru a transponované do zvukových frekvencí. Zvuky však nejsou jen vědeckou kuriozitou. Řídký plyn a plazma, které se vznášejí mezi galaxiemi v kupách galaxií, známé jako vnitrokupové prostředí, jsou hustší a mnohem, mnohem teplejší než mezigalaktické prostředí mimo kupy galaxií.

Zvukové vlny šířící se prostředím v klastru jsou jedním z mechanismů, jak lze prostředí v klastru ohřívat, protože přenášejí energii plazmatem. Protože teplota pomáhá regulovat tvorbu hvězd, mohou zvukové vlny hrát zásadní roli ve vývoji kup galaxií po dlouhá časová období.

Toto teplo nám také umožňuje detekovat zvukové vlny. Protože je prostředí uvnitř hvězdokupy tak horké, jasně září v rentgenovém záření. Rentgenová observatoř Chandra umožnila nejen původní detekci zvukových vln, ale i projekt sonifikace. Sonifikace se dočkala i další slavná supermasivní černá díra. M87*, první černá díra, která byla kdy přímo zobrazena v rámci kolosálního úsilí kolaborace Event Horizon Telescope, byla současně zobrazena i dalšími přístroji.

Mezi ně patří Chandra pro rentgenové záření, Hubble pro viditelné světlo a Atacama Large Millimeter/submillimeter Array pro rádiové vlnové délky. Tyto snímky ukázaly kolosální proud materiálu, který byl vypuštěn z prostoru bezprostředně před supermasivní černou dírou, a to rychlostí, která se zdá být vyšší než rychlost světla ve vakuu (je to iluze, ale skvělá). A nyní byly také ozvučeny.

Aby bylo jasno, na začátku těchto dat nebyly zvukové vlny, jako je tomu u zvuku Persea, ale světlo o různých frekvencích. Rádiová data mají na nejnižších frekvencích nejnižší výšku tónu v sonifikaci. Optická data drží střední rozsah a rentgenové záření je na vrcholu. Převedení takových vizuálních dat do zvuku může být novým zajímavým způsobem, jak vnímat vesmírné jevy, a tato metoda má i vědeckou hodnotu. Někdy může transformace souboru dat odhalit skryté detaily, což umožní podrobnější objevy o tajemném a rozsáhlém vesmíru kolem nás.

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: youtube.com, nasa.gov/universe