Vědci potvrdili, že cvičení zpomaluje vnímání času

Posilovna může být skličující místo. Když jste znudění a vyčerpaní, nikdy není moudré podívat se na hodiny. Desetiminutové cvičení na kole může před spuštěním časomíry znít jako dosažitelný cíl, ale když se vaše tělo rozjede, budou vám tyto vteřiny podle série nových experimentů připadat delší než obvykle.

Standardizovanou a kontrolovanou studii vypracovali psychologové z Velké Británie a Nizozemska. Autoři tvrdí, že jako první „přesvědčivě prokázali, že vnímání času se během cvičení zpomaluje“, a to bez ohledu na to, jak intenzivní nebo soutěživé je prostředí.

Tým pod vedením Andrewa Marka Edwardse z Canterbury Christ Church University ve Velké Británii provedl experimenty, kterých se zúčastnilo 33 aktivních dospělých mužů a žen, kteří měli za úkol odhadnout, kdy uplyne 30sekundový časový úsek, a to bez pomoci hodin, pouze s pomocí vlastní vnitřní časomíry.

V klidovém stavu si účastníci mysleli, že 30 sekund skončilo o něco později než skutečný tikot hodin. Jinými slovy, měli pocit, že čas „letí“. Když však účastníci naskočili na stacionární kolo, aby absolvovali čtyřkilometrovou jízdu na čas, jejich vnímání se zkreslilo. Půl minuty na kole jim připadalo v průměru zhruba o 8 % delší, než ukazovaly hodiny.

Tato zjištění jsou v souladu s předchozími studiemi, které rovněž zjistily, že cvičení zpomaluje naše vnímání času. Psychologové se domnívají, že je to proto, že díky fyzickému vzrušení a uvědomění si navíc uvědomujeme své tělo a jeho nepohodlí, a je známo, že pocity bolesti zpomalují běh času, jak ho vnímáme. Studium lidského vnímání času se nazývá chronocepce a vědci zjistili, že věk, emoce, drogy, cvičení a tělesná teplota mohou různým způsobem měnit tento vnitřní časoměr.

Na rozdíl od předchozích studií však současný výzkum nezjistil, že by čas běžel jakoby pomaleji při vyšší intenzitě cvičení nebo při zavedení soupeře. V současné studii účastníci absolvovali čtyřkilometrovou samostatnou časovku, kde byli zastoupeni avatarem na obrazovce, a také dvě další časovky s druhým avatarem na obrazovce. Tento avatar jel na stejné virtuální cyklistické trati jako jejich vlastní avatar. V jedné zkoušce se účastníci snažili porazit avatara. Ve druhém pokusu s ním neměli soutěžit.

Ve všech pokusech a při všech úrovních intenzity si účastníci mysleli, že čas ubíhá podobnou rychlostí, a to pomaleji než v klidu. Možná proto, že jejich soupeřem byl pouze avatar, nikoli člověk. Nebo to možná bylo proto, že samotní účastníci nebyli natolik soutěživí, aby je to rozptylovalo. Edwards a jeho kolegové přiznávají, že jejich studie je prozatím malá, ale možná, jak naznačují, „je to cvičení jako takové, které významně zkresluje vnímání času“, nikoliv intenzita cvičení.

Dřívější studie naznačují, že začínající cyklisté nejsou při jízdě na kole obvykle tak soustředění jako zkušení sportovci. Autoři ponechávají otevřenou možnost, že zkušenější cyklisté mohou mít pocit, že čas plyne rychleji než průměrný člověk vsedě na kole. „Přestože současná studie přináší nové a působivé poznatky, je třeba ještě pracovat na dalším odhalení role vnějších podnětů, intenzity a délky cvičení na vnímání času během cvičení,“ uzavírají.

Mezitím máme všichni dobrou výmluvu pro předčasný odchod z posilovny.

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: onlinelibrary.wiley.com, journals.lww.com