Žijeme v iluzi. Podivná anomálie z roku 1986 možná zkreslila naše vnímání Uranu

Celá desetiletí jsme si mysleli, že Uran docela dobře známe. Podle našich nejlepších měření má tato předposlední planeta celou řadu zvláštností. A jednou z nejzáhadnějších je její magnetické pole.

Podle měření, která provedla sonda Voyager 2 při průletu kolem planety v roce 1986, je magnetosféra Uranu pěkně rozhozená, je mimo střed a vychýlená, což se nepodobá ničemu jinému ve Sluneční soustavě.

To nás od té doby vede k tomu, jak o Uranu přemýšlíme, a historie této planety se stala záhadou, kterou se vědci snaží rozluštit. Je tu jen jeden problém, říká fyzik vesmírného plazmatu Jamie Jasinski z Laboratoře tryskového pohonu NASA na Kalifornském technologickém institutu: Uranovo magnetické pole pravděpodobně není po většinu času rovnoměrné. Jasinski a jeho tým provedli novou analýzu a zjistili, že průlet sondy Voyager 2 se pravděpodobně uskutečnil během krátkého okna, kdy si sluneční aktivita s Uranem pohrávala a pořídila pozorování neodpovídající normálu.

„Vědecký obraz Uranu, který máme od průletu sondy Voyager 2, je takový, že má extrémní magnetosférické prostředí. Vždycky jsem si ale myslel, že možná k průletu sondy Voyager 2 kolem Uranu došlo spíše během nějaké zvláštní aktivity, než že by byl takový obecně,“ řekl Jasinski.

„Začal jsem se zabývat údaji o slunečním větru u Uranu, a když jsem pak viděl, že Voyager 2 naměřil dramatický nárůst dynamického tlaku slunečního větru těsně před průletem, uvědomil jsem si, že magnetosféra musela být těsně před průletem stlačena na 20 procent svého objemu, což by ovlivnilo objevy, které jsme učinili s Voyagerem 2!“

Význam měření sondy Voyager 2 na Uranu a jeho okolí nelze přeceňovat. Jsou to nejlepší a nejbližší pozorování, která jsme dosud u této planety provedli a která mají zásadní význam pro naše poznání této smradlavé vnější planety. Uran je velmi vzdálený, velmi odlišný od Země a obtížně dostupný, takže úsilí o jeho průzkum bylo většinou zaměřeno na bližší cíle. Naše Sluneční soustava však není statická, takže veškerá pozorování, která provádíme, musíme interpretovat v kontextu rozmarů kosmického počasí, které se v dané době vyskytují.

Voyager 2 ukázal uranskou magnetosféru, která se nepodobá ničemu, co bychom viděli, s intenzivními radiačními pásy a mnohem menším množstvím plazmatu, než bychom obvykle očekávali na základě ostatních planet. Jasinski se po své práci na misi NASA MESSENGER, která zkoumala planetu Merkur, domníval, že pozorování Uranu by mohly chybět souvislosti.

„Z tisíců obletů kolem planety během čtyř let jsme občas zaznamenali vzácné případy, kdy aktivita Slunce zcela zničila celé magnetické pole,“ vysvětlil. „To mě opravdu upozornilo na to, že kdybychom pozorování provedli během jedné z těchto událostí, měli bychom o Merkuru zcela jinou představu. Mohli jsme tedy pozorovat Uran také během zvláštního období? Průlet sondy Voyager 2 kolem Uranu trval pouhých pět dní, takže mě napadlo, že jsme Uran mohli pozorovat právě ve špatnou dobu.“ To přimělo tým vrátit se zpět a znovu prozkoumat data, která Voyager 2 nashromáždil v týdnu před průletem Uranu.

Vědci se trefili: dynamický tlak slunečního větru se těsně před průletem zvýšil dvacetinásobně. To znamená, že odtoky ze Slunce, proudy částic unikajících v konstantním slunečním větru, se během průletu zvýšily a vytvořily v okolí Uranu prostředí, které je přítomno méně než 5 % času, odhadl tým. „Věděli jsme, že to znamená, že k průletu Voyageru 2 došlo za velmi zvláštních okolností. Magnetosféra by byla v těch několika dnech před vstupem do magnetosféry stlačena na zhruba 20 procent svého původního objemu, což by zvýšilo její aktivitu a dynamiku,“ řekl Jasinksi. „Byl jsem překvapen, že se to stalo, ale zároveň nastal okamžik jasnosti, kdy mi najednou všechna ta podivná měření Voyageru 2 konečně dávala smysl.“

Pokud by sluneční vítr proudil normální rychlostí, pak by magnetické pole Uranu vypadalo spíše jako magnetická pole ostatních plynných obrů sluneční soustavy, Jupiteru, Saturnu a Neptunu. Tento objev má řadu důsledků. Možná budeme muset přehodnotit fungování Uranu. Na základě měření sondy Voyager 2 vědci předpokládali, že vnitřek Uranu, kde se vytváří magnetické pole, je ve Sluneční soustavě něčím jedinečný. Tuto domněnku bude možná třeba přehodnotit.

Jeden krátký průlet nikdy neposkytne dostatek údajů k úplnému pochopení fungování planety. Vědci usilují o misi, která by zkoumala Uran a Neptun; to by nám poskytlo data, která potřebujeme k potvrzení zjištění Jasinského a jeho týmu, a dozvěděli bychom se více nejen o Uranu, ale i o jeho soustavě měsíců. „Dramatické rozdrcení magnetosféry mohlo ze systému vyhnat veškerou vodu a zlikvidovat veškeré důkazy o aktivitě měsíců těsně před příletem Voyageru 2, což by změnilo objevy, které jsme učinili při průletu. Kdyby Voyager 2 dorazil o týden dříve, pozoroval by zcela jiné magnetosférické prostředí,“ řekl Jasinski. „To jen ukazuje, jak dynamický tento systém ve skutečnosti je. Je to tak záhadná planeta. Opravdu se tam musíme vrátit a dále ji zkoumat.“

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: nasa.gov, sciencealert.com,