Žijeme v počítačové simulaci? Mnoho vědců to považuje za reálné

V posledních letech zaujala simulační hypotéza vědce, filozofy i širokou veřejnost. Tento zajímavý koncept naznačuje, že to, co vnímáme jako realitu, může být pokročilá digitální simulace.

Tato hypotéza není jen základem science fiction. Ve skutečnosti má kořeny ve filozofickém bádání a je ovlivněna rychlým technologickým pokrokem.

Co je to simulační hypotéza?

Hypotéza simulace předpokládá, že celá realita, včetně Země a vesmíru, je ve skutečnosti umělou simulací vytvořenou vyspělou civilizací. Ačkoli to může znít jako science fiction, představa, že lidská existence může být simulací, se v posledních letech prosadila mezi některými filozofy, futuristy a technology.

Poprvé se tímto konceptem podrobně zabýval filozof Nick Bostrom v akademickém článku z roku 2003 nazvaném „Žijete v počítačové simulaci?„. Bostrom předložil pravděpodobnostní argument, že pokud jsou vyspělé civilizace schopny vytvářet komplexní simulace obývané simulovanými vědomými entitami, pak existuje značná pravděpodobnost, že v jedné takové simulaci existujeme.

Zárodky simulační hypotézy vznikly již dříve, a to ve sci-fi příbězích, jako je Matrix, které zobrazují postavy existující uvnitř simulované reality generované umělou inteligencí. Bostrom však tento koncept formuloval přísným, filozofickým způsobem, který vyvolal vážnou debatu o pravděpodobnosti, že lidská realita je simulovaná.

Ačkoli jeho statistická argumentace nebyla přesvědčivá, předložil přesvědčivé argumenty, že bychom neměli zavrhovat možnost, že existujeme v rámci simulace předků vytvořené posthumánní civilizací. Přestože simulační hypotézu nelze za současných znalostí a technologií definitivně prokázat ani vyvrátit, vyvolává hluboké otázky o povaze existence, reality a našeho místa ve vesmíru.

Představa, že náš svět může být uměle simulován, nás nutí přehodnotit předpoklady o hranicích vědy, technologie a našeho chápání vesmíru.

Teoretická podpora simulační hypotézy

Hypotéza simulace se v posledních letech prosadila na základě matematických argumentů vycházejících z kvantové fyziky a teorie informace. Základním předpokladem je, že pokud je možné, aby dostatečně vyspělé civilizace vytvářely složité simulované světy, pak je pravděpodobnější, že žijeme v jedné z mnoha simulací, a nikoli v původní „základní realitě“.

Bostrom ve svém článku tvrdil, že přinejmenším jeden z následujících výroků je pravděpodobně pravdivý:

1. Lidská civilizace zanikne dříve, než dosáhne posthumánního stádia schopného provozovat komplexní simulace
2. Posthumánní civilizace mají jen malý zájem o provozování simulací
3. Téměř jistě žijeme v simulaci

Z toho vyplývá, že pokud vyspělé civilizace mají schopnost i chuť provozovat složité simulace předků, pak by simulované světy mohly výrazně převýšit původní realitu. Z hlediska fyziky někteří teoretici poukazují na omezení naší schopnosti zkoumat realitu v mikroskopických měřítkách jako na možný důkaz, že se nacházíme v simulaci. Kvantovaná povaha polí a částic, diskrétnost prostoročasu a princip neurčitosti mohou přirozeně vyplynout ze simulované reality.

Zdá se však, že jsou to neintuitivní rysy základního popisu přírody. Ačkoli to není jednoznačné, někteří tvrdí, že to ukazuje směrem k simulaci. Jiní se na podporu této teorie zaměřují na exponenciální trend růstu výpočetního výkonu a schopnost technologií napodobovat realitu ve virtuálních světech. Pokud bude tento trend pokračovat, pak by ve vzdálené budoucnosti měly simulované světy daleko překonat „základní úroveň“ fyzické reality.

To vede ke statistické pravděpodobnosti, že žijeme spíše v jednom z mnoha virtuálních světů než v „základní“ realitě. Ačkoli se jedná o fascinující koncept, zůstává simulační hypotéza vysoce spekulativní a těžko vědecky ověřitelná. Její teoretická podpora však podněcuje zajímavé filozofické debaty o konečné povaze reality.

Názory technologických miliardářů

Zájem o simulační hypotézu nebo její podporu vyjádřilo několik vlivných technologických miliardářů. Jedním z nejhlasitějších zastánců je Elon Musk, generální ředitel společností Tesla a SpaceX. V roce 2016 odhadl pravděpodobnost, že NEžijeme v počítačové simulaci, na „jedna ku miliardám“. Musk věří, že vyspělé civilizace by používaly simulace ke zkoumání své historie.

Zájem o tuto hypotézu projevil i Peter Thiel, spoluzakladatel společnosti PayPal a první investor do Facebooku. Na konferenci v roce 2016 Thiel řekl, že simulační hypotéza vysvětluje vysoký počet nepravděpodobných událostí, které utvářely historii.

K dalším technologickým lídrům, kteří jsou této myšlence otevřeni, patří Sam Altman, generální ředitel společnosti OpenAI (ChatGPT), astrofyzik Neil deGrasse Tyson a Paul Gilding. Jejich zájem často pramení z obrovského technologického pokroku dosaženého v oblasti virtuální reality a umělé inteligence.

S exponenciálním nárůstem výpočetního výkonu se zdá být vytváření přesvědčivých simulací stále více možné. Přesto mnozí z těchto představitelů připouštějí, že hypotézu nelze se současnými znalostmi a technologiemi prokázat ani v jednom případě.

K jejímu důkladnému ověření by bylo zapotřebí mnohem většího pokroku v oborech, jako je kvantová výpočetní technika. Jejich otevřenost zdůrazňuje, že ani špičkoví odborníci v oboru nemohou zcela vyloučit možnost, že žijeme v pokročilé simulaci.

Scénář mozku v kádi

Myšlenkový experiment „mozek v kádi“ navrhuje alternativní realitu, v níž jsou mozky udržovány v kádi a připojeny k superpočítači, který je zásobuje simulovanou virtuální realitou. V tomto scénáři by mozek nevěděl, že se pouze vznáší v kádi a nevnímá skutečný svět.

Všechny smyslové vstupy do mozku by přicházely z počítačové simulace. Dokonce i vlastní pocit mozku, že má tělo, je jen součástí iluze. Z filozofického hlediska to vyvolává otázku – jak si můžeme být jisti, že nejsme jen mozky v kádích, přičemž veškerá námi vnímaná realita je umělou simulací?

Někteří teoretici tvrdí, že neexistuje žádný přesvědčivý způsob, jak vyvrátit scénář mozku v kádi. Simulovaná realita by mohla být naprogramována tak, aby se zdála stejně reálná a konzistentní jako skutečný fyzický svět. Ve skutečnosti, pokud je simulace dostatečně dobrá, mohou být oklamány i vědecké experimenty určené k odhalování anomálií v realitě.

Argument „mozek v kádi“ je pro teorii simulace důležitý, protože ukazuje obtížnost, ne-li nemožnost, prokázat, zda se nacházíme v simulaci, či nikoli. Pokud by vyspělé budoucí civilizace skutečně vyvinuly extrémně věrné simulované reality, lidé, kteří je obývají, by nemuseli mít žádný zjistitelný způsob, jak rozeznat simulaci od reality.

Důkazy PRO hypotézu simulace

Některá vědecká pozorování byla interpretována jako důkaz, že bychom mohli žít v umělé realitě. Zde je několik klíčových příkladů:

Kvantová mechanika

Teorie kvantové mechaniky popisuje subatomární částice, které se chovají zvláštním, nepředvídatelným způsobem. Někteří tvrdí, že by to mohlo být způsobeno tím, že naše realita je simulovaná a na nejmenších škálách dochází k malým závadám.

Astrofyzikální měření

Astrofyzici vypočítali základní fyzikální konstanty, jako je rychlost světla nebo hmotnost protonů, které se zdají být přesně vyladěné tak, aby umožňovaly život v našem vesmíru. Toto jemné vyladění se podobá tomu, jak se nastavují parametry v simulacích.

Výpočetní limity

Zdá se, že existují limity, jak jemně můžeme měřit a dělit prostor a čas. Mohlo by to být způsobeno tím, že žijeme v pixelové matrici s konečným rozlišením, podobně jako ve videohře.

Argument simulace

Jak již bylo zmíněno, filozof Nick Bostrom předložil statistický argument, podle kterého musí být pravdivá alespoň jedna z těchto možností: 1) lidstvo vymře dříve, než dosáhne posthumánní fáze, 2) posthumánní civilizace ztratí zájem o vytváření simulací, nebo 3) téměř jistě žijeme v simulaci.

Nepotvrzené důkazy

Někteří lidé uvádějí, že v realitě zažívají závady nebo déjà vu, a interpretují je jako artefakty simulace. Tyto zkušenosti jsou však subjektivní a náchylné ke kognitivním zkreslením. Každé pozorování je sice zajímavé, ale má alternativní vysvětlení, které nevyžaduje simulovanou realitu. K přesvědčivému prokázání, že žijeme v simulaci, je zapotřebí dalšího výzkumu. Bez přímých důkazů zůstává simulační hypotéza filozoficky zajímavá, ale vědecky neprokázaná.

Důkazy PROTI hypotéze simulace

Hypotéza simulace je sice zajímavá, ale má několik zásadních nedostatků, které stojí za zvážení. Pravděpodobnost, že žijeme v simulaci předků, zpochybňuje několik logických a vědeckých argumentů.

Zaprvé, vytvoření tak složité simulace by vyžadovalo astronomický výpočetní výkon a energii daleko přesahující možnosti člověka v současné době. Zdá se, že výpočetní kapacita potřebná k vytvoření simulace nerozeznatelné od základní reality je v současnosti nebo v dohledné budoucnosti neproveditelná.

Výpočetní technika sice pokračuje v rychlém rozvoji, ale rozsah pokroku potřebný k simulaci komplexního vědomí a samotné reality zůstává vzdálený. Navíc je tu otázka motivace. Proč by vyspělá civilizace chtěla vytvořit takovou simulaci a jak pravděpodobné je, že by se pro to dostatečně vyspělá civilizace rozhodla?

Hypotetické zdůvodnění vytvoření simulace předka, například pro výzkumné nebo zábavné účely, nedokáže přesvědčivě doložit, že by taková simulace byla skutečně zadána. Hypotéza simulace také vyvolává obtížné filozofické otázky týkající se vědomí a reality. Pokud je základní realita pouhou simulací, co vytvořilo onu vyšší úroveň reality atd.

Tvrzení, že by vědomí a realita mohly být simulovány, naznačuje, že existence sama má nejistý ontologický základ. Toto filozofické dilema nekonečného regresu činí hypotézu simulace obtížně přesvědčivě podložitelnou.

Současné znalosti fyziky, výpočetní techniky, vědomí a reality nabízejí několik výzev, které zpochybňují pravděpodobnost, že žijeme v simulaci předků. I když budoucí objevy mohou vrhnout nové světlo, v současnosti zůstává simulační hypotéza filozoficky zajímavá, ale vědecky nejistá.

Důsledky, pokud je simulační hypotéza PRAVDA

Pokud by se ukázalo, že simulační hypotéza je pravdivá, mělo by to hluboké důsledky pro naše chápání reality, vědomí a toho, co znamená být člověkem. Na filozofické úrovni by to zpochybnilo naše nejzákladnější předpoklady o povaze existence. Jsme „skutečné“ bytosti se svobodnou vůlí, nebo jen postavy v propracované videohře? Existuje vyšší moc, která řídí simulaci? Máme duši, nebo jsme jen kusy kódu?

Tyto prastaré otázky o smyslu života a našem místě ve vesmíru by bylo třeba přehodnotit.

Pro společnost může být toto odhalení zpočátku neuvěřitelně destabilizující. Velká náboženství by měla problém přizpůsobit své učení o Bohu a posmrtném životě myšlence, že realita je syntetická. Lidé mohou po zjištění, že jejich svět není „autentický“, pociťovat zmatek, úzkost, depresi nebo existenciální krizi.

Teorie simulace však nemusí nutně znamenat, že život nemá smysl. Stále bychom měli své lidské prožitky lásky, radosti, vztahů a dalších věcí. Někteří mohou ve skutečnosti najít útěchu v tom, že ve vesmíru existuje řád, i když je digitální. Naše simulované životy by stále mohly mít krásu, smysl a hodnotu.

Časem se společnost může tomuto novému paradigmatu přizpůsobit. Zásadně by to však změnilo náš pohled na sebe sama a na naše místo ve vesmíru. Stáli bychom před obtížnými otázkami ohledně povahy naší simulované reality a museli bychom přeorientovat své perspektivy, cíle a priority. Naše zvědavost vůči světu by se pravděpodobně obnovila, protože bychom se snažili pochopit širší souvislosti, v nichž se nacházíme.

Testování hypotézy o simulaci

Jedním z přístupů k testování simulační hypotézy je hledání důkazů o výpočetních zkratkách nebo omezeních v našem vesmíru, které by mohly odhalit, že je simulovaný. Například testování pixelačního efektu na Planckově škále by mohlo odhalit diskrétní jednotky prostoru a času v naší realitě. Vědci také navrhli detekovat anomálie v kosmickém záření, které by mohly být artefakty výpočetního procesu.

Testování kvantové fyziky v extrémních podmínkách může odhalit odchylky od očekávaného chování reálného světa, které odhalí naši realitu jako simulaci. Mezi přístupy patří použití výkonných laserů nebo Velkého hadronového urychlovače ke zkoumání srážek částic s vysokou energií, aby se hledaly stopy zanechané programátory.

Některé myšlenkové experimenty také navrhují způsoby, jak tuto hypotézu ověřit. Například pokud je realita simulovaná, pravděpodobně existují omezené výpočetní zdroje, které by mohly být odhaleny dosažením hranic toho, co je možné v našem vesmíru vypočítat. Navrhované testy zahrnují pokusy vyspělých civilizací o stále složitější výpočty a hledání bodu, kdy neočekávaným způsobem selžou.

Negativní výsledky těchto druhů simulačních testů samozřejmě hypotézu nevyvracejí, protože je možné, že limity nebo artefakty neexistují nebo jsou mimo naši schopnost je odhalit. Pozitivní důkazy by však dodávaly důvěryhodnost myšlence, že naše realita je simulovaná. Je zapotřebí dalšího výzkumu a kreativity, aby bylo možné vymyslet přísnější způsoby testování simulační hypotézy.

Etické otázky jsou velmi závažné

Přestože hypotéza simulace vyvolává fascinující filozofické otázky, existují rizika spojená s plnou vírou nebo snahou dokázat, že žijeme v simulaci. Za prvé, přesvědčení, že realita není „skutečná“, může vést k nihilistickým postojům, depresím nebo bezohlednému chování bez ohledu na následky. Pokud je život pouhou simulací, záleží vůbec na tom, co děláme?

Za druhé, agresivní snaha o testování nebo „vymanění se“ ze simulace, pokud nějaká existuje, by mohla mít katastrofální nezamýšlené důsledky. Nechápeme plně podstatu námi vnímané reality, natož motivy a schopnosti potenciálních tvůrců simulátoru. Zásahy do základů reality by mohly ohrozit lidstvo.

A konečně, důkaz, že náš svět je simulovaný, by mohl způsobit masivní sociální otřesy a změny ve vztahu lidí ke smyslu, identitě a účelu. Tento přechod by mohl být velmi psychicky a kulturně destabilizující. Přestože je simulační hypotéza fascinující, měli bychom být opatrní v tom, jak hluboce jí dovolíme formovat náš pohled na svět a chování. Víra v simulovanou realitu by mohla negativně ovlivnit duševní zdraví a vztahy.

Snahy o testování hranic simulace mohou ohrozit lidstvo. A prokázání, že svět je simulovaný, by mohlo podkopat sociální stabilitu. Jakékoli zkoumání tohoto tématu by mělo být založeno na etice a moudrosti.

Závěrečné myšlenky

Hypotéza simulace představuje zajímavou filozofickou otázku o povaze naší reality. I když se možná nikdy s jistotou nedozvíme, zda je náš vesmír důmyslnou simulací, zkoumání tohoto návrhu vede k fascinujícím směrům zkoumání.

Možnost, že existujeme v rámci simulace předků, nás nutí přehodnotit naše předpoklady o fyzickém světě a našem vlastním vědomí. Někteří tuto představu považují za znepokojivou nebo dokonce nihilistickou, zatímco jiní tvrdí, že přijetí této myšlenky by nás mohlo posílit. Ať tak či onak, úvahy o tom, že možná obýváme simulaci, nám otevírají nové perspektivy.

To, že si dokážeme představit, že naše realita je simulovaná, však neznamená, že tomu tak nutně je. Kritické zkoumání důkazů odhaluje nedostatky, které lze využít k závěru, že existujeme v simulaci předků. Nemáme možnost kvantifikovat skutečnou pravděpodobnost, která zůstává spekulativní. Tvrzení, že žijeme v simulaci, bychom proto měli brát se zdravou skepsí.

Snad se nám jednou podaří najít jednoznačnější způsoby, jak hypotézu simulace ověřit. Prozatím je však díky našim omezeným pozorovatelným důkazům obtížné ji jednoznačně potvrdit nebo vyvrátit. Ačkoli tento koncept může být podnětem k myšlenkovým experimentům ve filozofii a vědeckofantastických příbězích, zůstává z velké části spíše v oblasti domněnek než prokázaných faktů.

Souhrnně řečeno, simulační hypotéza podtrhuje, kolik toho ještě není známo o základní povaze existence. Záhady vesmíru a naší vlastní mysli stále odhalujeme. Tato hluboká otázka o simulované povaze reality ilustruje, kolik toho ještě zbývá prozkoumat a pochopit o našem světě.

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: quantumzeitgeist.com, quora.com