Proč Rusové nemohou používat čipy z praček a myček k výrobě útočných raket

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu se na veřejnost dostaly zprávy o tom, že ruský vojenský průmysl kvůli sankcím trpí nedostatkem pokročilých technologií. Jedním z často zmiňovaných problémů je údajné používání čipů z domácích spotřebičů, jako jsou pračky a myčky nádobí, ve vojenské technice, včetně útočných raket.

Na první pohled se může zdát, že recyklace běžně dostupných elektronických součástek by mohla částečně kompenzovat nedostatek specializovaných čipů. Ve skutečnosti je to ale téměř nemožné. Tento článek vysvětluje, proč tomu tak je, a jaké jsou hlavní technologické a praktické bariéry této myšlenky.

1. Technologická specifika čipů v raketové technice

Moderní útočné rakety jsou vysoce sofistikovaná zařízení, která vyžadují čipy s extrémně přesnými parametry. Oproti tomu čipy používané v pračkách či myčkách mají zcela odlišnou funkci a design:

• Odolnost vůči extrémním podmínkám: Rakety operují ve zcela jiných podmínkách než domácí spotřebiče. Musí odolat vysokým teplotám, přetížení, vibracím a elektromagnetickému rušení, což je zásadní pro jejich funkčnost ve válečném prostředí.
• Výpočetní výkon a architektura: Rakety používají vysoce výkonné čipy schopné zpracovávat složité trajektorie, korekce letu a cílové navádění v reálném čase. Oproti tomu běžné spotřebiče vyžadují pouze jednoduché řízení motorů, senzorů a displejů.
• Spolehlivost a redundance: Čipy v raketách musí být nejen spolehlivé, ale také často pracují ve dvojicích nebo trojicích, aby v případě selhání jednoho z nich systém stále fungoval. Běžné domácí čipy žádnou takovou redundanci nepotřebují.

2. Specifikace vojenských čipů vs. spotřební elektronika

Čipy v raketách a vojenské technice musí splňovat specifické standardy. Existují normy jako MIL-STD-883 (americký vojenský standard pro mikroelektroniku) nebo DO-254 (standard pro avioniku). Tyto čipy procházejí testováním na:

• extrémní teploty (-55 °C až +125 °C),
• radiační odolnost (důležité pro systémy operující ve vysokých nadmořských výškách a vesmíru),
• mechanickou a elektromagnetickou odolnost,
• dlouhodobou spolehlivost (mnohé vojenské systémy musí být provozuschopné desítky let bez selhání).

Čipy z praček nebo myček podobné testování neabsolvují, protože pro domácí spotřebiče nejsou takové extrémní podmínky relevantní. I kdyby ruský vojenský průmysl chtěl tyto čipy použít, znamenalo by to jejich zásadní přestavbu, což je prakticky nemožné.

3. Rozdíly v funkcích čipů

Čipy v domácích spotřebičích jsou primárně určeny ke zpracování jednoduchých signálů a ovládání motorů či senzorů. Naproti tomu vojenské čipy mají následující klíčové úkoly:

• Navigace a řízení letu – zahrnuje inerciální navigační systémy (INS), GPS korekce a autonomní rozhodování o trajektorii.
• Zpracování signálu – rakety musí rychle vyhodnocovat data z radarových nebo infračervených senzorů a upravovat svůj let podle dynamických změn na bojišti.
• Komunikace a šifrování – vojenské čipy často obsahují specializované kryptografické moduly pro ochranu před elektronickým rušením a zachycením dat protivníkem.

Zatímco čip v pračce rozhoduje, kdy má spustit cyklus ždímání, čip v raketě musí reagovat na změny trajektorie během letu a přizpůsobovat ji v reálném čase na základě údajů ze senzorů a výpočtů složitých algoritmů.

4. Inženýrské bariéry recyklace spotřební elektroniky

Představa, že by ruští inženýři mohli jednoduše vzít čipy z praček a vložit je do raket, je nereálná i z praktických důvodů:

• Neodpovídající architektura: Většina spotřebních čipů je navržena pro specifické účely a není možné je jednoduše přeprogramovat nebo použít pro řízení letových operací.
• Kompatibilita s vojenskými systémy: Rakety mají vlastní specializované desky plošných spojů, integrované se senzory a navigačními systémy. Náhrada vojenského čipu běžným komerčním čipem by vyžadovala kompletní redesign celé elektroniky, což je extrémně náročné až nemožné.
• Chybějící firmware a software: Čipy nejsou samy o sobě použitelné. Potřebují odpovídající software a firmware, který je napsán specificky pro daný typ čipu. Přepsání softwaru tak, aby běžel na jiném čipu, je často složitější než navrhnout nový čip od začátku.

5. Jak sankce ovlivňují ruský vojenský průmysl

Západní sankce výrazně omezily přístup Ruska k pokročilým polovodičovým technologiím, zejména z USA, Japonska a EU. Nedostatek moderních čipů skutečně zpomaluje výrobu některých sofistikovaných zbraní, jako jsou přesně naváděné střely a moderní tanky. Rusko se snaží tento problém obejít několika způsoby:

• Pašováním čipů přes třetí země – zejména Čínu a Turecko.
• Používáním starších zásob – což však znamená nasazení zastaralých zbraní s nižší efektivitou.
• Výrobou vlastních čipů – ruský polovodičový průmysl je však technologicky 10-15 let za Západem a není schopen produkovat špičkové vojenské čipy.

Závěr

Myšlenka, že by Rusové mohli efektivně využívat čipy z domácích spotřebičů k výrobě raket, je technicky neproveditelná. Tyto čipy nemají potřebné parametry, odolnost, výpočetní výkon ani softwarovou kompatibilitu. Sankce skutečně omezují ruskou schopnost vyrábět moderní vysoce přesné zbraně, ale improvizace s běžnou spotřební elektronikou nenabízí žádné realistické řešení.

Autor: Lukáš Drahozal

Zdroj: youtube.com, irishtimes.com, geopoliticsunplugged.substack.com